V luxusní pražské restauraci kousek od Karlova mostu se konala konference na téma zastoupení žen v rozhodovacích pozicích. Jeden diskusní panel byl složený ze čtyř top manažerek. Pronikavě inteligentní dámy odpovídaly na otázky z publika s jistotou a nadhledem.
Pak ale padla otázka na kvóty. Názorová pestrost byla ta tam. Ženy „jako jeden muž“ prohlásily, že kvóty nepodporují, nepotřebují, zásadní je kvalifikace, nikoliv pohlaví. Zkráceně: kvóty na ženy jsou pro ženy nedůstojné opatření.
Česká republika se pohybuje na nejnižších příčkách v hodnocení genderové rovnosti. Podle genderové zprávy Světového ekonomického fóra jsme v posledních letech přibližně devadesátí. A to není zrovna vizitka premiantů v demokracii.
Všechny čtyři dámy se cestou na vrchol musely zcela jistě vypořádávat s bezpočtem překážek i předsudků a zároveň musely být dlouhodobě výkonnější než jejich kolegové na stejných pozicích.
Slovo kvóty samo o sobě žádnou velkou sympatii nevzbuzuje. Asi každý jsme zažili situaci, kdy jsme nějaké kvótě nedostáli. Třeba, když jsme se nevešli mezi počet šťastlivců přijatých na naši vysněnou fakultu. Proč je však tato averze silnější než zkušenost plynoucí z pozice někoho, kdo je v daném kolektivu ve výrazné menšině, o němž již v roce 1977 Rosabeth Moss Kanter psala jako o někom,
- kdo je předmětem mnohem přísnější kontroly ze strany majority,
- jehož úspěchy jsou snižovány,
- jehož neúspěchy jsou zveličovány,
- kdo je vylučován z formálních i neformálních sítí (důležité porady, golf)
- kdo čelí neodůvodněnému vyššímu riziku propuštění
Proč nepřeváží solidarita s ostatními v takové pozici? Proč je popírána vlastní zkušenost?
Kvótová fyzika
Výslednice sil orientující společnost proti kvótám se skládá z mnoha dílčích vektorů. Debata o kvótách nám zřejmě evokuje naši malost a nevyzrálost: pokud by řidiči jezdili slušně a dodržovali pravidla, nebylo by potřeba montovat nad silnice spoustu kamer. Pokud bychom ženy mnoha různými způsoby nediskriminovali, nepotřebovali bychom kvóty pro zvýšení počtu žen v rozhodovacích funkcích.
Bohuslav Blažek v Novém čtení světa napsal o bariérách feminismu v českých zemích: „Po pádu berlínské zdi došlo u nás k vývoji, který zatím nebyl ani pojmenován. Společnost zbavená totalitního útlaku na základě jakéhosi samozřejmého konsensu, a přitom bez kritického zhodnocení, doznání spoluúčasti na zlu a vědomého vytyčení nových cílů a strategií pro jejich dosahování, prostě odhodila ‚břemena‘, totiž to, s čím byla zrovna přistižena a o čem měla dojem, že by ji mohlo kompromitovat.“
Jako by se všechna ta odhozená tíha soustředila v pojmu „kvóta“. Stačí jej vyslovit a dojde minimálně k detonaci.
V představenstvech státních firem je jen 5% žen. Naproti tomu mezi absolventy vysokých škol je 61% žen. Něco tady nehraje. Celkově je v dozorčích radách a představenstvech veřejných firem jen 16% žen.
Genderový aspekt
Veřejná sféra byla za státního socialismu deformovaná řádově více než domácnosti. V rámci dělení genderových rolí je veřejné sféra primárně mužská a domácí ženská. Muži se z veřejné sféry stáhli na chalupy, anebo v různé míře kolaborovali. Servis domácí sféry obstarávaly ženy a navíc utěšovali zkroušené muže a dodávaly jim pocit sebevědomí. Sociolog Ivan Vodochodský situaci vystihuje v textu s příznačným názvem Superženy a velké děti.
Pokud míra reflexe a sebereflexe období utlačovatelského režimu nepřekročila potřebnou úroveň a byla pojata spíše jako snaha většiny společnosti vyvinit se z předchozích hříchů, je zřejmé, že ani představy mužství neprošly nějakou zásadní transformací a nesou si tak s sebou předlistopadové deformace.
Neboli opět řečeno spolu s Blažkem: „Pokud jsme si my muži nepřiznali, že jsme byli podivuhodnými kříženci moralistů s hulváty, těžko se pro nás stane závažné začít se k ženám chovat jako k rovnocenným partnerům.“
Stačí zakřičet „kvóty“ a většina se spořádaně zklidní a v novinách se zjeví titulky o sociálním inženýrství a ohrožení demokratických principů. V kontextu devadesátého místa v hodnocení genderové rovnosti je přitom snaha zavést dočasné kvóty pro ženy podobná snaze prosadit kvóty na zastoupení disidentů v parlamentu během normalizace.
Bylo by dobré, kdyby si to zapřísáhlí odpůrci kvót uvědomili. Pak by bylo zřejmější, že úspěšné ženy se obávají chovat solidárně, aby nebyly skrze označení za feministky postupně zbaveny svého postavení, vlivu a úcty.
A bylo by také zřejmější, že je u nás dostatek žen, které mají potřebné dovednosti, znalosti, motivaci, ochotu a touhu podílet se na rozhodování. Jejich zastoupení například ve vedení veřejných firem tomu přitom dosud trestuhodně neodpovídá.
Text vyšel v Deníku Referendum.
Tomáš Pavlas
