Rozhovor o projektu Rovnost 2.0

s genderovými expertkami Ditou Jahodovou a Irenou Smetáčkovou vedla koordinátorka projetu Helena Franke

V rámci genderového programu, se realizuje v Otevřené společnosti o.p.s., mimo jiné, projekt Rovnost 2.0. Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Inkluzivní vzdělávání je téma, kterým se v poslední době zabývá nejenom odborná a politická reprezentace, ale i široká veřejnost. Především opakovaná kritika České republiky organizací Amnesty International za diskriminaci romských dětí ve školách je problémem, který přetrvává již dlouhá léta. Jeho řešení se neobejde bez relevantních výzkumných poznatků.

V české republice dosud chyběl výzkum, který by si všímal specifik souběžného vlivu genderu a etnicity na žákovské výkony ve škole. Právě takový výzkum realizuje tým genderového programu od září 2014.  Hlavními expertkami projektu jsou PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D., a Mgr. Dita Jahodová.  Přestože jsou teprve na začátku analýz sebraných dat, rozhodli jsme se je požádat o rozhovor. Věříme, že popis výzkumu i jejich předběžné závěry mohou přispět k současné debatě na téma inkluzivní vzdělávání.

Mohly byste popsat, co Vás přivedlo na nápad zkoumat právě vliv genderu a etnicity na školní úspěšnost dětí? Na jakých předcházejících výzkumných poznatcích jste stavěly?

Irena Smetáčková: V sociologii a psychologii existuje řada důkazů o tom, že během dětství se učíme, co znamená být ženou a mužem. V souladu s tím se pak chováme, zajímáme se o různé aktivity, plánujeme vlastní budoucnost atd. Okolí nám v tom pomáhá tím, že nám říká, jak se jako holky a kluci máme projevovat, a hodnotí, jestli to děláme správně. Jestliže je v tomto procesu důležitá kulturně sdílená představa femininity a maskulinity, pak je jasné, že různé kultury a subkultury se mohou lišit. Výzkumy romské kultury naznačují, že v pojetí ženské a mužské role zde existují rozdíly oproti majoritní české společnosti. Zajímalo nás proto, jestli se rozdíly v genderové socializaci budou projevovat ve škole. 

Dita Jahodová: Zároveň nás zajímalo, jak vyučující přistupují k dívkám a chlapcům z majoritní společnosti a romským dívkám a chlapcům; zda jsou v jejich přístupu nějaké rozdíly a v čem spočívají. Vyučující se podílí nejen na utváření hodnotového žebříčku dívek a chlapců, mají rovněž vliv na jejich další směřování ve vzdělávání.

Na gender a etnicitu lze nahlížet jako na dvě samostatné kategorie nebo k nim přistupovat jako ke vzájemně se utvářejícím kategoriím. Výzkumy zaměřené na školní prostředí často pracují s genderem a etnicitou jako samostatnými kategoriemi a soustřeďují se pouze na jednu z nich, což může vést k zneviditelnění určitých aspektů, které ovlivňují školní úspěšnost dětí. Některá znevýhodnění spojená s genderovými a etnickými stereotypy tak mohou zůstat mimo hledáček pozornosti. Zkoumáním genderu a etnicity ve vzájemném vztahu chceme získat komplexnější pohled na školní úspěšnost dětí.

Jak je výzkum koncipován? Co je jeho cílem a jaké metodologické postupy jste zvolily?

Irena Smetáčková: Výzkum má dvě složky. Tou hlavní jsou případové studie tří základních škol, kam dochází romské děti. Každá případová studie zahrnovala pozorování a rozhovory ve třídách prvního stupně, kam jsme docházely od listopadu do května. Školy, se kterými jsme pracovaly, byly velmi odlišné, což je pro výzkum skvělé. Dvě školy byly v Praze a jedna v Ústí nad Labem.

Druhou velkou složkou výzkumu je dotazníkové šetření mezi vyučujícími 1. stupně základních škol, v kterém jsme zjišťovaly, jaké zkušenosti a postoje vyučující mají vůči dětem z různých etnických a kulturních minorit, včetně romských dětí. Dotazník jsme rozeslaly na všechny základní školy v České republice a vrátilo se nám více než 900 odpovědí. Svým rozsahem se jedná o mimořádný výzkum, který nemá v této oblasti u nás obdobu.

Je ale třeba předeslat, že projekt nemá jen výzkumné zaměření. Školy mají zájem dostat od nás zpětnou vazbu, a proto jim budeme představovat výsledky za jejich i další školy.  

Byly jste vystaveny nějakým překážkám v realizaci výzkumu? Jak se Vám spolupracuje se zapojenými školami?

Irena Smetáčková: Se školami se nám spolupracovalo velmi dobře. Vedení škol, vyučující i děti byli velmi vstřícní.

Dita Jahodová: V obou školách, kam jsem chodila na zúčastněné pozorování, jsem se setkala s ochotou a otevřeností a to jak ze strany vyučujících, tak ze strany vedení škol.

Zpočátku byla u některých vyučujících patrná určitá nejistota, protože nevěděli, co od nás mají očekávat. Ta se postupně s přibývajícími návštěvami vytratila.

 Jak na vaši přítomnost ve vyučování reagují děti?

Irena Smetáčková: Ve všech výzkumech, které jsem ve školách realizovala, byly děti vždy milé, spontánní a byla radost s nimi trávit čas. To platí i o tomto projektu. Z počátku se děti podivovaly, proč k nim budeme chodit, ale rychle si zvykly a začaly nás brát jako občasnou součást školních dnů.

Dita Jahodová: Děti byly velmi přátelské.  Jednou jsem s nimi šla plavat do bazénu. Nesetkala jsem se s tím, že by se romské dívky či chlapci báli vody. Některé  více bavilo ve vodě rošťačit než plavat, ale tyto tendence se objevovaly i u některých dívek a chlapců z majoritní společnosti. Ukázalo se, že jistou bariérou pro některé romské dívky bylo, že se měly převlékat společně v jedné šatně s ostatními dívkami.        

Vím, že sběr dat skončil teprve nedávno, můžete i přesto již nyní zveřejnit nějaké první zajímavé poznatky?

Irena Smetáčková: Podrobnou analýzu teprve zahajujeme, ale už nyní z dat vyplývá, že romské děti na 1. stupni běžných základních škol jsou relativně dost úspěšné. V námi sledovaných třídách bylo rozložení úspěšných a neúspěšných dětí v romské a neromské části třídy zhruba podobné. Děti byly snaživé a toužily paní učitelku potěšit dobrým výkonem. S vyšším věkem se ale objevuje nárůst nezájmu o školu, který byl silnější mezi romskými dětmi, a podle slov vyučujících kulminuje na 2. stupni ZŠ. Orientace na školu je vyšší mezi romskými dívkami než romskými kluky, což se někdy paradoxně projevuje tím, že se snaží odpovídat i tehdy, kdy neznají správnou odpověď.

Z dotazníkového šetření, v němž odpovídalo více než 900 vyučujících, pak vyplývalo, že podle většiny vyučujících za neúspěchy romských dětí na 1. stupni ZŠ nemůže jejich nižší nadání, ale obtížnější spolupráce s rodiči.

Dita Jahodová: Spolupráce mezi rodiči a školou se ukazuje jako klíčová pro integraci romských dětí ve vzdělávání na prvním stupni. Český vzdělávací systém je do značné míry postaven na intenzivní práci doma. Někteří romští rodiče toto očekávání z různých důvodů nenaplňují. V tomto ohledu se jeví jako důležité posilovat spolupráci mezi romskými rodiči a školou a hledat způsoby, jak jinak si mohou romské děti procvičit probíranou látku.

Jak mohou Vaše zjištění pomoci učitelům a učitelkám v praxi? Budete mít pro ně nějaká konkrétní doporučení?

Irena Smetáčková: Doporučení z výzkumu vzejde jistě řada. Jedno z nich bude méně využívat komentáře, které oddělují kluky a holky. V žádné třídě se neobjevilo, že by vyučující dělily děti na romské a neromské, ale poměrně často je dělily na dívky a chlapce.

Inspirací také může být fungování „komunitní“ školy pro rodiče i jinak než jako vzdělávací instituce. I v rodině, kde není hodnota vzdělání postavena vysoko, dochází díky školní docházce ke změnám. Dítě je ve škole vystaveno novým podnětům, které pak zpátky přináší do rodiny.

Dita Jahodová: Naše poznatky mohou vyučujícím poskytnout zpětnou vazbu, jak pracují s genderem a etnicitou ve vztahu ke svým žákům a žákyním. V rámci zúčastněného pozorování ve třídách jsme identifikovaly situace, které mohou sloužit jako příklady dobré praxe. Mohou být inspirací dalším vyučujícím a chceme je sdílet napříč školami. Na školách, které se do projektu zapojily, jsme uspořádaly kulaté stoly a nejzajímavější témata jsme s učiteli diskutovaly. Co se týče doporučení, bude se jedno z nich týkat také motivace starších romských dětí, která na druhém stupni výrazně klesá.

Můžete říci, čím je výzkum v projektu Rovnost 2.0 unikátní a jak jeho výsledky mohou přispět k současné politické debatě o inkluzivním vzdělávání?

Irena Smetáčková: Náš výzkum dobře ukazuje, že inkluze je skvělý princip, pokud není absolutizovaný. Na jedné škole jsme viděly, jak škodlivé je odmítání inkluze pro celý vzdělávací systém. Představte si dvě školy v těsném sousedství, kde je i menší romská komunita. Zatímco jedna škola romské děti odmítá, druhá je přijímá. A i když netvoří ve třídách velký podíl, rodiče z majoritní společnosti se začínají bouřit, protože vědí, že jen o 300 metrů dál jsou třídy zcela „bílé“. Za 3-4 roky se o vstřícné škole začíná hovořit jako o „romské“ a roztáčí se spirála, na kterou doplácí všichni. Skutečnost, že odmítnutí romských dětí (byť není oficiální), té „bílé“ škole prochází, je začátkem konce.

Zároveň jsme ale zaznamenali i případ školy, která měla vysoký podíl romských dětí a zřizovatel to viděl jako chybu, jako segregaci. Přitom to ale byl vcelku přirozený důsledek toho, v jaké lokalitě škola stála. Škola to nakonec vyřešila tak, že se začala více orientovat na děti s různými typy oslabení – sociálního či zdravotního.

Děkuji za rozhovor.

 

Plnou verzi rozhovoru si stáhněte ZDE.